Maroš Šlapeta


„Film by měl diváka buď rozesmát, vystrašit, rozlobit nebo rozplakat – dojmout. Film Děti bude zejména ten poslední případ. Mluví se o věcech, které každý z nás zná. Každý je totiž něčí dítě, případně má své dítě nebo děti. Jsou to čtyři vlastně velmi jednoduché balady o rodičích a dětech. Krom toho dojetí mají také sílu diváka přinutit se zamyslet. Přestože ve filmu zní málo slov je velmi komunikativní. Myslím, že po tomto fimu zůstanou divákovi v hlavě obrazy: Mořská masa na pobřeží opuštěné pláže v Bulharsku, na níž se houpe žlutá nafukovací matrace, komín, trčící nad rozpadávající se Dobšinou, zbarvenou do podzimních barev, malé letadélko, letící nad děvínským Sandbergem, které se rozbije o tuto písečnou horu, malá černá postava běžící bílou zasněženou tichou plání, po kolena se bořící do neposkvrněného sněhu. A ještě mnoho dalších obrazů, v nichž se pohybují výborní herci, za všechny zmíním Jánose Gosztonyiho. Přestože balady končí smutně, mají osvobozující sílu.“

Maroš Šlapeta (1972, Bratislava) studoval architekturu na Slovenské technické univerzitě v Bratislavě, později absolvoval studium střihu na Vysoké škole múzických umění, kde od roku 2004 tento odbor i vyučuje. S Jaro Vojtkem už spolupracoval na dlouhometrážních dokumentech My zděs (2005) a Hranice (2009), ve filmografii má například dokumentární snímky Malý zuřivý Robinson (režie: Tina Diosi, 2010), Ilja (Ivan Ostrochovský, 2010), HRANA – 4 filmy o Markovi Brezovském (režie: Patrik Lančarič, 2014) či hrané filmy Návrat čápů (režie: Martin Repka, 2007), Sněženky a machři po 25 letech (režie: Viktor Tauš, 2008), Viditelný svět (režie: Peter Krištúfek, 2011), Až do města Aš (režie: Iveta Grófová, 2012), Děkuji, dobře (režie: Mátyás Prikler, 2013) a krátkém filmu Jediná známá fotografie boha z filmového projektu Slovensko 2.0 (režie Peter Krištúfek, 2014). Působí také jako dramaturg a producent.